Na střední škole jsme měli spolužáka Tomáše Sopouška. Obdivoval Michalovu tvorbu, četl jeho básně i texty a snil o tom, že jednou také napíše vlastní báseň. Chodil za ním a ptal se ho jak se to dělá, jak má začít, jako skončit a tak. Ukecali jsme ho, aby se také do psaní pustil a že mu to určitě půjde. Tři dny s ním nebyla řeč, seděl v poslední lavici, v noci nespal a lámal jednu tužku za druhou. Po těch třech dnech za námi přišel a povídá, že už jako začátek má, že je to jen nástřel, ale ví jak zhruba pokračovat a jeslti nám to teda může přečíst. Hurá. Rozbalil ten pomačkaný papír a spustil: "Na kavalci leželo dítě bez pokožky... ..no víc toho zatím nemám, je to jen takovej začátek". Doufám, že už nikdy nic nenapsal.
Dount hev hedejk, dount bí sobr :)
